Kdo má nárok nechat se živit?

Takový rozvod není v žádném případě moc velká legrace. Nejspíše ani pro celebrity, jež se nejednou rozvádějí jako na běžícím páse, určitě však pro normální smrtelníky, kteří se po tu delším a tu kratším komplikovaném soužití víceméně shodli na tom, že jejich další existence u jednoho společného rodinného krbu nemá smysl.

Kolik jenom je lidí, kteří se rozvádějí! A kolikrát to odnesou nejen tito dva, ale i připomínky jejich lásky jménem děti!
Ti dva se prostě z moci úřední rozejdou a nastává nový život. Život provázený nejednou povinností nazývanou alimenty. Nebo výživné, chcete-li.

Nejde tu vlastně o nic nepochopitelného. Dva se rozejdou, a zatímco se jeden z nich o dítě stará, musí ten druhý minimálně přispívat na jeho existenci. Nést i nadále, byť třeba i zcela odloučen, svůj díl odpovědnosti.
Člověk by si možná řekl, že alimenty nejsou nic až tak komplikovaného. Jeden prostě musí platit a šmytec.
Jenže ono to zase až tak jednoduché není. Nebo nemusí být. Protože se kolem tohoto tématu vyskytuje nemálo paragrafů, a třeba i proto, že .
Alimenty jsou sice v našich očích penězi určenými na to, aby naše dítě i po našem odchodu mohlo žít jako člověk, v rámci možností důstojně a spokojeně, ale ne vždy je tomu tak.

O rozvodu a výživném rozhoduje soud. A nejednoho z našinců by mohlo zaskočit třeba to, že soud nemusí nezbytně přiřknout výživné jen dítěti. Že alimenty mohou být třeba placeny i jedním z rozvedených partnerů na toho druhého. Protože jak zákon praví, každý z manželů má nárok na udržení životní úrovně, již měl za doby trvání manželství. Může se tak hravě stát, že je jeden z exmanželů odsouzen k tomu, aby tomu druhému i nadále platil stravování, ošacení, bydlení, ba třeba i sportovní a kulturní vyžití. Pokud se o sebe zkrátka jeden z rozvedených manželů není schopen postarat, je to zkrátka i nadále na tom druhém.
A aby to nebylo zase až tak jednoduché, může být obdobně ždímán jeden z partnerů i tehdy, když ti dva vůbec sezdáni nebyli. I taková neprovdaná matka samoživitelka může žádat své, tedy výživné pro dítě a až na dobu dvou let věku dítěte i pro sebe, může chtít i podílení se svého druha na výdajích v těhotenství.
Někdy se stačí dohodnout, jindy o tom musí rozhodnout soud.
A pak už nezbývá než doufat, že ten „odsouzený“ bude platit. Když už to nedopadlo dobře, aby to alespoň dopadlo co nejméně špatně.